Za mimořádný scenáristický talent, s nímž v 60. letech otvíral dveře novému slovenskému filmu, a laskavou velkorysost, s níž o čtyři desítky let později začal otevírat dveře mladým talentům filmu českého, převzal Výroční cenu AČFK Meir Lubor Dohnal.
“To jsou ty ceny, co si člověk vyslouží za to, že se dožil. Na druhou stranu jsem dostal zmrzlinu zadarmo. Děkuju všem, s kterými se máme rádi, ať nám to ještě dlouho vydrží,” poděkoval scenárista a pedagog za cenu ve tvaru zmrzliny.
Po promítání divoké bláznivé férie Slavnost v botanické zahradě z roku 1969 se Lubor Dohnal do sálu kina Hvězda vrátil na debatu s publikem. “Těch padesát let uteklo jako voda. Já zestárnul, ten film ani moc ne,” podotkl na úvod. “Botanika divácky propadla, ta naše poetika nebyla obvyklá. Termín postmoderna ještě neexistoval. Teprve časem se ukázalo, že to, co jsme s Elou Havettou na pokoji na koleji a po hospodách vymýšleli, přetrvalo,” zavzpomínal Dohnal na režijní debut svého spolužáka z FAMU.
Divákům také vysvětlil, proč Slavnost v botanické zahradě vznikla. “Tehdy se zdálo, že tu je šance žít svobodně a docházelo nám, že svoboda je zapeklitá, protože se musíte sami rozhodovat. Také se tam odráží vědomí, že když člověk jedná svobodně, často ubližuje svým nejbližším. To československý film zanedbával, v sociálním realismu se lidi chovali vzorně. Naše postavy jsou cvoci, idealisti, smolaři, děti štěstěny a nedá se to rozhodnout.”