Každoročně velmi oblíbená sekce Němých filmů s živou hudbou si letos vzala do svého hledáčku městské symfonie. Tento specifický žánr zažil obrovský boom především ve 20. letech, tato díla se točila nejen v městech, jako je Berlín, Paříž nebo New York, ale i v méně obvyklých lokacích: na severu i jihu Evropy, v Japonsku, Africe i Latinské Americe. Nejedná se o žádného průvodce, který by měl divákům ukázat půvaby toho či onoho daného místa. Všímá si architektury, geometrických tvarů a především neutuchajícího pohybu ve městě.
Jedním ze zakladatelů tohoto žánru byl László Moholy–Nagy. Ten ve svém scénáři Dynamika velkoměsta zpracoval teoretická východiska městských symfonií. Jeho původní scénář se nikdy nerealizoval, zato vznikly kratší filmy, které jsme měli možnost zhlédnout na letošní Filmové škole. Patřily k nim Dojmy ze starého marseilleského přístavu (1929), Berlínská zátiší (1926) a Cikánské velkoměsto (1932). Součástí pásma byl ještě snímek švédského dokumentaristy Arne Sucksdorffa.
O komplexní kulturní zážitek se postarali emocoroví Esazlesa. „Může se zdát, že pro přijetí hudebního doprovodu, který nějakým způsobem komunikuje s dobovými starými filmy, může být snazší, když hudebník pracuje s abstraktnějšími, ambientnějšími plochami, než když jsou konfrontováni s hudbou kapely, která je známá tím, jak je hlasitá a jak je její hudba expresivní a zároveň staví na běžném písničkovém tvaru. Tím větší výzva je to jak pro hudebníky, tak pro diváky,“ řekl na úvod promítání Viktor Palák, který vybíral hudební doprovod k němým filmům. Esazlesa se s Dynamikou velkoměsta poprala na jedničku. Zadumané, snivé pasáže se stupňovaly do intenzivních kytarových riffů a nejednomu divákovi běhal mráz po zádech. Esazlesa by si teď mohli říkat třeba Esazměsta.
-azi-