Na konci padesátých let minulého století se ve Francii objevuje sociologické označení nová vlna, pod nímž se skrývá generace Francouzů narozených během II. světové války nebo po ní. Záhy je toto slovní spojení zapomenuto a vztaženo pouze k nastupující filmařské generaci.
Francouzská nová vlna je proudem v dějinách kinematografie, k němuž se vrací i ty nejstručnější přehledy vývoje filmu. V čem byla natolik výjimečná? Vyhnala skutečně diváky z kin, jak se dlouho tradovalo? Proč Jean-Luc Godard začínal jako dokumentarista? Měl být Jean-Paul Belmondo původně hercem výsostně vytříbených autorských intelektuálních hříček?
Na tyto a další otázky odpoví letošní sekce nazvaná lakonicky Francouzská nová vlna. Kromě obecně známých filmů jako Nikdo mne nemá rád nebo U konce s dechem představí pestrou krátkometrážní tvorbu režisérských ikon jako jsou Fr. Truffaut, A. Vardová, J. Rivette, E. Rohmer a jejich celovečerní debuty. Dojde také na otce nové vlny Alexandra Astruca a představíme méně známé tvůrce jako jsou J. Rozier, G. Gilles nebo J. Doniol-Valcroze, kteří ale byli ve své době klíčovými postavami. Dramaturgickým cílem bude tedy především ukázat pestrost tohoto značně heterogenního uskupení a poukázat na jeho vliv.