V roce 1927 přišel scenárista Carl Mayer s myšlenkou symfonického filmu, kterou Walter Ruttmann vložil do snímku Berlín, symfonie velkoměsta. Nešlo o nový koncept, protože László Moholy-Nagy již v roce 1925 publikoval text o vizuální dynamice velkoměst. Někdy se tomuto proudu také říká třetí avantgarda. V rámci sekce Němý film s živou hudbou nabídneme výběr toho nejzajímavějšího, co přinesl.
Slavný fotograf a příležitostný filmař Man Ray kdysi řekl: „Umění snažící se zachytit či imitovat realitu je méněcenné.“ Městské symfonie jsou pravým opakem takového přístupu. Především ve druhé polovině 20. let minulého století vznikly filmy, které nejsou ani dokumenty a nemají ani nic společného s hranými filmy. Sice jsou natáčeny ve světových metropolích (Berlín, Paříž, New York, Moskva), ale nepřináší informace o jejich pamětihodnostech. Jsou stroboskopem myšlenek, dobovým punkovým výkřikem a nejzajímavější na nich je jejich formální odvážnost, s níž deformují realitu a mění ji na ideje. Současným slovníkem bychom je mohli označit za virtuální realitu a tehdejší diváci byli takovými nooby vstupujícími do prostoru Robloxu. Přestože z té doby známe již první pokusy o 3D filmy (tehdy se jim říkalo reliéfní film), museli si režiséři městských symfonií vystačit se střihem, pohybem kamery a optickými triky. Ale diváci si odnášeli velmi rozdílné představy o tom, co viděli, budeme-li tak usuzovat dle dobových textů. Letošní sekce Němý film s živou hudbou nezůstane jen u klasiky, ale objeví také zapomenuté nebo opomíjené filmy. Přesouvat se budeme po celém světě od Japonska do New Yorku, přes São Paulo do Stockholmu, následně do Berlína a přes Paříž na jih Evropy.